Probuzení se do mrazivého rána

    A už je to tady. Moje nejoblíbenější roční období právě dorazilo na Island. Nejsou to teplé, dlouhé letní dny provoněné mořským vzduchem, i když tohle období je krásné. Ani jarní dešťové přeháňky, dokonce ani ne barevný podzim. Pro mě je to zima. Miluju ten pocit, když Vám na rozehřátou tvář padají vločky sněhu, které se zachytávají do vlasů. Když máte nos červený od mrazu jako klaun a jak čerstvě napadaný sníh křupe pod nohama. Svět kolem, krajina, domy i stromy se přikrývají bílou peřinou a chystají se spát. Se sněhem se stává svět čistším, nevinným, něžným. Nevím jak vy, ale pro mě je zima obdobím radosti, štěstí a krásných dnů. Možná proto, že mám s příchodem sněhu spojené Vánoce a čas trávený s rodinou, u babičky s dědou.

    A i letos to není jiné, i když trochu přeci. Na příchod sněhu jsem se těšila už od října, kdy vrcholky hor v okolí Reykjavíku pokryla první sněhová peřina. A tento týden jsem se konečně dočkala. Poprvé pořádně mrzlo a napadl první sníh letošní zimy. 

   Příchod zimního počasí je opožděný, v porovnání s loňským rokem. Na Islandu je zima krutá, ale zároveň i krásná. Miluju dny, kdy krásně svítí slunce, které hřeje a odráží se od sněhové nadílky. Respektuji ty dny, kdy jsou sněhové bouře a vánice. Přesto má zimní období své kouzlo. Pravidelné polární záře tančí po obloze, Reykjavík si obléká Vánoční podobu a lidé zdobí své domy. Na Island přichází čas Vánoc.